O FIRMĚ NÁŠ TÝM CO VÁM NABÍZÍME PROČ PRÁVĚ K NÁM REFERENCE PŘÍSTROJOVÉ VYBAVENÍ CENÍK NEJČASTĚJŠÍ DOTAZY SLOVNÍK POJMŮ AKTUALITY OBJEDNÁVKY KDE NÁS NAJDETE

 

Naši pacienti

Reference
Naši pacienti
Zahraniční pacienti

Děkujeme všem našim pacientům za ochotu podělit se o své osobní příběhy a pocity, spojené s laserovou operací očí.

Jiří Menzel režisér Když najdete odvahu ke změně, život se vám může zkrásnit. Někdo se kvůli tomu ožení, někdo emigruje, já jsem zahodil brejle. Nosil jsem je od útlého dětství a pořád mne ty obroučky otravovaly, překážely, kazily mi život. V klukovských letech mi ubíraly hodně na sebevědomí, nemohl jsem se pořádně prát, nezbylo mi, než ležet doma v knížkách. Ale i tak jsem měl skla a jejich rámečky věčně rozbité, slepované leukoplastí. Později, v pubertě, při prvních pokusech o líbání si člověk vždy trapně musel uvědomit, že má na nose něco co překáží, ještě později musel v určitých chvílích řešit jinou trapnost : dilema, co má jít dřív dolů - brýle, či kalhoty. Dnes už, díky zázrakům moderní medicíny, laseru a šikovným rukám, je můj nos odlehčen, mé oči osvobozeny, koukám jak rys, moje sebevědomí stouplo. Dal jsem na radu přátel, a nechal se operovat profesorem Kuchynkou. Nevím o lepším odborníkovi v Čechách. Bez brýlí koukám na svět právě díky jemu.

Barbara Nesvadbová spisovatelka, šéfredaktorka Harper´s Bazaar Někdy koncem gymnázia jsem začala vidět zamlženě. A hodně mne bolela hlava. Krátkozrakost, zněl verdikt vinohradských doktorů. "To je k vzteku, nejen, že má po mně křivý nohy, ještě bude brejlatá." Potěšil mne otec. Ideální kompliment pro dospívající dívku. Že? Od patnácti, do dvaatřiceti jsem žila v čočkách. Dobré bylo, že jsem občas mátla své občasné milence zeleným okem. Jak jsem blonďatá vlastně pořád, tak barvy očí jsem měnila každých čtrnáct dnů. Nenávist, krystalická nenávist, tak by se bez nadsázky dal popsat můj vztah k brýlím. "Tobě tak sluší." Rozplývali se ti, kteří mne náhodou, skutečně náhodou s obroučky zahlédli. "Interesantní intelektuálka." Říkal profesor Černoušek na vejšce, když jsem díky ječnému zrnu bez brýlí být nemohla. Strašné označení. Vždyť já vždycky chtěla být za panenku Barbie :-). Pár vtipných historek ale mám. Jak mne museli tahat na loď, skoro s infarktem, protože jsem při potápění zaměnila kámen za žraloka. Nebo jak jsem kolikrát zdravila naprosto neznámé lidi. Jasně, že jsem celou dobu chtěla vidět. Neztrácet se v noci v hotelových pokojích. Jen představa, že mi někdo řeže do oka, ta byla nepřijatelná. Ani nevím proč, pak najednou odpor k operaci zmizel. A já začala s rešeršemi. Postupně jsem zjistila, že snad každý druhý člověk, kterého znám, je po operaci. Tak jsem se teda odhodlala. A dnes? Dnes je mi jen líto, že jsem se neodvážila dřív...

Vlastimil Zavřel herec Co Vás vedlo k rozhodnutí nechat si operovat zrak? Brýle.Už mě prostě otravovalo si je každé ráno nasadit na nos a být s nimi až do večera. Navíc při mém povolání jsem je musel kolikrát večer odložit a pak jsem neviděl nejen na diváky, ale mnohdy ani na kolegy. A to mi vadilo. Měl jste z operace obavy? Samozřejmě. Bál jsem se, že by se operace nemusela povést. Ale protože jsem srab, nejvíc jsem se bál, že to bude bolet. Co Vás vedlo k rozhodnutí, nechat se operovat na naší klinice? Upoutávka, kterou jsem slyšel z rádia v autě. Zastihla mě přesně v době, kdy jsem se rozhodoval podobnou operaci podstoupit.Tak jsem se k Vám objednal a první setkání s personálem i prostředím na mne zapůsobilo velmi příznivě. Dnes jsem rád, že jsem ten den neměl rádio vypnuté. Jak byste hodnotil změnu, která nasatala po operaci? Změna byla rychlá a příjemná. Začal jsem si vychutnávat obyčejné věci, jaké mají kontury,barvy…Prostě mě medí ta ostrost. A co mi operace přinesla? Lepší náladu! Co byste doporučil lidem, kteří váhají s operací? Aby okamžitě přestali váhat!

Jaroslava Rytychová "bývalá" modelka, novinářka, manažerka Chtěla jsem odhodit brýle. I když, jak mi mnozí tvrdili, mi vyloženě slušely. Byla jsem od puberty krátkozraká a ani jsem nepatřila k těm, co mají mnoho dioptrií (-2,75). Nebylo to z estetických důvodů, jak se mnozí z vás možná domnívají, ale ryze praktických. Chtěla jsem vidět na svoje děti, které na mě něco pokřikují a já ani z rozmazaných obrysů, ani z příkladných gestikulačních pokynů, jsem nebyla schopna poznat, o co jde. Chtěla jsem se mazlit se svými dětmi, aniž by mi neustále brýle z očí padaly a já je pak s nesmírným úsilím a časovým skluzem hledala a nacházela je rozlámané na dva, či více kusů. Také jsem je ztrácela. A po poslední ztrátě mých nejoblíbenějších červených brýlí, obrouček francouzské výroby, za nemalý peníz, jsem se odhodlala. Měla jsem to udělat již dříve. Dlouho jsem svou odvahu sbírala. Bála jsem se bolesti. Zákrok do očí, je zákrok do vaší (a vámi tak oblíbené) hlavy. Potvrdilo se mi však, že je to jen ryze o psychické záležitosti, neboť nyní už je jasné, že ruce chirurgů vedou velmi přesně "skoro dokonalého očního robota", který z vás udělá někoho se zrakem ostříže. Drahá záležitost. V přepočtu na všechny pořízené brýle a módní brýlové obroučky (čočky jsem nepoužívala) je vynaložená finanční částka skoro zanedbatelná. Od listopadu 2006 patřím mezi bezbrýlé tvory a díky MUDr. Sylvě Procházkové v čele, MUDr. Davidu Klečkovi, MUDr. Petru Novákovi a úžasným sestřičkám si připadám jako člověk, který prozřel. Vidím věci, které jsem, i s nejlepší vůlí, přes brýle neviděla a konečně pozoruji svoje tříletá dvojčata, jak si v dálce na pískovišti hrají. Vlastním také nový řidičský průkaz - bez poznámky "brýle nutné". A konečně můžu také nosit černé sluneční brýle (bez zábrany, že zakopnu o první patník) a cítit se někdy jako" filmová hvězda".

Adam Bednařík pilot Ńechat si operovat zrak bylo pro mě nutností pro dokončení mého cíle v životní kariéře. Dioptrická vada mi nedovolila získat potřebný zdravotní průkaz první třídy, a tak rozhodnutí o operaci bylo jednoduché. Když jsem zjistil, že budu operaci potřebovat, začal jsem hledat / převážně na internetu/ informace o nemocnicích a soukromých klinikách, kde mohu laserový zákrok podstoupit. Po návštěvě některých z nich, jsem se rozhodl pro refrakční centrum. V mém rozhodování sehrály největší roli tyto faktory : personál, prostředí a čas. Operaci jsem potřeboval co nejdřív a čekat měsíc nebo víc by bylo pro mne nemožné. Představa nemocničního prostředí mě děsí a při pohledu na injekční stříkačku omdlím. Z tohoto důvodu byl pro mě velmi důležitý přístup personálu, který bude pečovat o mé zdraví. Profesionální a příjemný kolektiv a klidné prostředí, mě přesvědčily. Obavy jsem skoro žádné neměl, vlastně jsem na ně neměl ani čas, protože od zjištění, že operaci budu potřebovat, do operace prvního oka neuběhl ani týden. Strach z průběhu operace člověk přirozeně trochu má, ale nesmí si připouštět, že by se operace nepovedla. Navíc, příjemný personál mě od těch i sebemenších obav oprostil. I obava z dlouhé nepřítomnosti v zaměstnání pominula hned po té, když mi bylo oznámeno, že zrak budu mít "normální" hned druhý den po operaci. Vzpomínám na ráno hned po operaci, přečetl jsem snad všechny malé věty, názvy atd. ještě v posteli a bez jakýchkoliv problémů. Přišlo mi, že tak dobře jsem dřív neviděl ani s brýlemi /čočkami/ a to byl teprve první den po operaci. Měl jsem se ještě hodně na co těšit.... Pracuji ve velkém kolektivu zvědavých kolegů a přátel. Na otázku "jak teď vidíš" a "jak to probíhalo" odpovídám snad denně. Vždy začnu tím, že do detailu popíši celý postup operace. Nejprve naslouchají s obavami, ale když jim sdělím, že celý zákrok trvá jen pár minut a vůbec nebolí, jsou nadšení. Představa, že můžou jít po operaci hned druhý den do zaměstnání se líbí naprosto každému. Možná někteří váhají jen z finančních důvodů, ale návratnost peněz je za pár let. Jen si spočítejte, kolik Vás ročně stojí kontaktní čočky, roztoky, brýle… Ať vás k operaci vedou osobní, pracovní či jiné důvody, určitě nebudete litovat. Já jen lituji toho, že jsem to neudělal dřív, než mě k tomu donutily pracovní důvody. Každopádně jsem velmi rád, že tato možnost v dnešní době vůbec existuje a byla by velká škoda toho nevyužít, jelikož zrak je jedna z těch nejdůležitějších věcí, co máme a musíme o něj pečovat!

Petra Eliáš - Voláková moderátorka TV Prima Od svých osmi let jsem trpěla krátkozrakostí, která se neustále zhoršovala. V dospělosti jsem už měla přes čtyři dioptrie. V mém povolání jsem nemohla používat brýle, takže zbyly jen kontaktní čočky, jejichž delší nošení mi silně dráždilo oči. Když jsem neměla brýle nebo kontaktní čočky, připadala jsem si "slepá". Nikoho jsem nepoznávala , nemohla jsem přečíst nápisy v metru. S kontaktními čočkami jsem se při focení trápila kvůli silným světlům, sprejům, kouři. Když jsem objevila článek o laserových operacích očí a metodách, které se k odstraňování dioptrických vad dnes používají, zaujalo mne to. Při rozhodování o tom, zda tuto operaci podstoupím mi pomohly slova chvály od mých kolegů a již odoperovaných pacientů a konzultace s lékařem, který mě později operoval. Musím říct, že celý tým na mě působil neuvěřitelně mile, pohodově a profesionálně. Takže i mě, člověka, který se nesmírně bojí jakýchkoliv lékařských zákroků, dokázali přesvědčit, že není jediný důvod k obavám. Dokázali mi odpovědět na jakýkoliv dotaz a utvrdili mě v tom, že jsem si vybrala správně. A dnes to mohu jedině potvrdit. Samozřejmě, že jsem se bála bolesti, komplikací, toho, zda nemůžu oslepnout a za jak dlouho po operaci budu moci začít pracovat,... Změna, která přišla po operaci byla úžasná, nepopsatelná, nepochopitelná pro člověka, který nemá problém s očima. To, že se ráno probudíte a i bez brýlí uvidíte naprosto výborně, to, že poznáváte lidi kolem sebe, přečtete si ta nejmenší písmenka, to vše je neuvěřitelná radost, svoboda. To, že jsem se pro operaci svých očí rozhodla, považuji za nejlepší a nejmoudřejší věc, kterou jsem ve svém životě udělala. Ten pocit, když vycházíte z operačního sálu, nic Vás nebolí a již vidíte lépe než předtím, je nejlepší, jaký jsem kdy zažila.

Mgr.Robert Pergl automobilový závodník Brýle jsem nosil od útlého dětství a nikdy jsem jim nepřivykl. Vlastně hned ve středoškolském věku jsem přešel na kontaktní čočky. Bylo to ale polovičaté řešení, hlavně u sportu. Při závodění působí dost velké přetížení a občas se stalo, že se čočka neudržela na svém místě. V Istanbulu je jedna hodně rychlá a zároveň dlouhá zatáčka, kde se to opakovalo prakticky v každém kole. A každý si asi představí, že v rychlostech přes 200 km/h není právě ideální, když nevidíte dokonale, zvlášť když máte pět dioptrií. O laserové operací očí jsem proto už docela dlouho přemýšlel, ale pochopitelně jsem měl asi jako každý určité obavy. Čím více informací jsem ale získal, tím jsem se zákroku bál méně. Na počátku roku 2009 jsem v zimní závodní přestávce podstoupil zákrok, který byl rychlý a bez jakýchkoliv komplikací. Vidím teď lépe než kdy předtím a kdo ví, možná i to mi pomohlo, že jsem v letošních prvních dvou podnicích Ferrari Challenge byl na stupních vítězů.

Martin Šťastný USK Praha – Basketbal, Juniorský reprezentant ČR Jako profesionální sportovec jsem se vždy potřeboval na svůj zrak spolehnout. Od 14ti let jsem používal kontaktní čočky a to jak při sportu tak v i normálním životě. I když jsem si to ze začátku nepřipouštěl, čočky mě omezovaly, neustále jsem u sebe musel nosit náhradní pár a roztok, kdyby mi na tréninku nebo na zápase čočka vypadla následkem nějakého úderu. Často jsem měl také unavené nebo suché oči v důsledku dlouhého nošení čoček, plavání nebo když jsem byl v zakouřeném prostředí atd… O možnosti operace jsem se dozvěděl na internetu, zkontaktoval jsem několik klinik a začal jsem si o zákroku zjišťovat nějaké informace. Refrakční Centrum Praha jsem si vybral pro jejich profesionální vystupování, přátelské prostředí a kvalifikovaný personál. Před operací jsem byl několikrát vyšetřen a seznámen s průběhem operace. Samotná operace proběhla naprosto bezbolestně a asi po hodině strávené na klinice jsem šel domů. Druhý den ráno jsem prožil asi své nejkrásnější probuzení v životě, od té doby si užívám života bez brýlí a čoček. Po týdnu jsem se mohl vrátit do tréninkového procesu profesionálního basketbalisty, od této doby s očima nemám žádný problém. Chtěl bych poděkovat MUDr. Petru Novákovi, MUDr. Davidu Klečkovi a celému týmu Refrakčního centra za vše, co pro mě udělali.

Kathryn Havlová studentka Před sedmi lety se mi zrak výrazně zhoršil, bylo jasné, že se už bez brýlí nebo čoček nikdy neobejdu a s tím jsem se zkrátka nechtěla smířit. Pominu-li bolesti hlavy a permanentně podrážděné oči, nejvíc mi asi vadilo, že mě moje vada omezuje. Nosit kontaktní čočky totiž pro mě znamenalo především odříkat si. Musíte totiž počítat s tím, že čočky můžete mít na očích pouze omezený počet hodin (takže nikde nemůžete zůstat déle než jste plánovali), nesmíte s nimi plavat (v bazénu i při potápění jste za slepýše) ani usnout (hodinová siesta po obědě neexistuje) a také musíte zajistit hygienické podmínky při manipulaci s nimi (což je např. při stanování nemožné). Pro lidi, kteří žijí aktivně a rádi se rozhodují spontánně, jsou všechny výše zmíněné věci velkým problémem. Informace o metodě LASIK jsem shromažďovala několik let, takže jsem celkem jasně věděla, co mě čeká. Moje bázlivé "Já" se však trochu obávalo, že mi nějaké dioptrie "zbudou". Ale nestalo se tak. Teď, po operaci, se cítím mnohem svobodnější a konečně jsem si začala užívat života. Možná to zní jako klišé, ale pro mě to skutečně takhle je.

MUDr. Michaela Rýzlová lékařka Brýle na dálku jsem nosila od svých cca 8 let, zprvu jen na dálku a poté od střední školy již trvale. K operaci očí jsem se rozhodla po řadě let váhání a shromažďování hlavně medicínských důkazů, že se mi opravdu s očima nemůže stát nic závažného. Definitivní rozhodnutí padlo po narození našich dvou dětí, kdy brýle byly ještě více zatěžující. Nakonec jsem našla odvahu a objednala se k vyšetření na doporučení mé kolegyně a kamarádky do Refrakčního Centra Praha. Byla jsem velmi překvapená ochotou a vlídností personálu, nejdřív jsem byla pečlivě vyšetřena a poté podrobně informována o průběhu operace. Pravdou je, že strach z celého výkonu byl několikanásobně větší než výkon samotný. Ten trval cca 2 hodiny (ambulantní zákrok v odpoledních hodinách) a z toho operace samotná cca 5 minut, výkon byl po celou dobu absolutně nebolestivý. Až po příjezdu domů jsem vlastně poprvé a naposled pocítila, že se s okem manipulovalo- mírně pálilo a slzelo. Ale pokud člověk dodržuje rady a pokyny lékařů dá se tento pocit zvládnout a následující ráno se již člověk probudí do nového světa- do světa bez brýlí. Zrak mi zatím drží výborně (0 dioptrií na obou očích- 2 měsíce po operaci), jediná vada na kráse je mírný přetrvávající mlžný opar kolem světel či lamp, který pozoruji ve večerních hodinách či ve tmě. Nejvíc to asi člověk pocítí při řízení auta v noci, ale dá se na to zvyknout a doufám, že se to ještě trochu časem upraví. Závěrem bych jen chtěla říci pro všechny, co ještě váhají, že samotný strach z procedury je neskutečně větší než operace samotná. Dnes jsem ráda, že jsem našla v sobě tu odvahu na operaci jít a hlavně si prohlížím nový svět, který jsem nikdy před tím tak ostře neviděla a raduji se z něj společně se svými dětmi. Určitě to stojí za to. P.S: velké poděkování patří celému týmu střediska - všem sestřičkám, MUDr. Klečkovi (který našel ochotu a čas trpělivě odpovídat na všechny mé dotazy) i úžasnému panu primáři MUDr. Petru Novákovi, který má opravdu zlaté ruce. Díky.

Libor Kodad dramaturg a režisér Měl jsem 7 dioptrií a bez brýlí nebo čoček jsem se nemohl ani hnout. Vedu velmi aktivní život / potápím se, hraji squash, lyžuji/ a jak každý "obrýlený" člověk ví, při sportu jsou dioptrické brýle velmi nepříjemnou komplikací. Asi před deseti lety jsem začal používat kontaktní čočky. Rozhodně člověku "usnadní život", na druhou stranu ovšem vytvoří jiné limity než brýle. Např. nasadit si čočky ráno byl pro mne vždycky problém nebo pamatovat vždy na to, že se nemohu nikde zdržet a že musím mít v záloze brýle. Nemám přecitlivělé oči, přesto jsem většinou po 12 hodinách musel čočky vyjmout. A to je vždy, když je člověk jinde než doma, nepříjemná záležitost. Takže já jsem byl předběžně rozhodnut už delší dobu, věděl jsem, že jednou na operaci půjdu. Definitivní rozhodnutí si pamatuji velmi přesně : neopravitelně mi praskly brýle, za které jsem dal 12 tisíc korun a tou dobou mi docházela i sada kontaktních čoček. Chvilku jsem počítal a bylo jasno. Dokud jsem o operaci nic nevěděl, představoval jsem si, že při ní nebo po ní můžu klidně o oči přijít. Dokonce jsem o tom byl přesvědčován některými očními lékaři. Postupně jsem si začal obstarávat informace a začal zjišťovat, jak je operace prováděna, nakolik do výsledku zasahuje stroj a nakolik lidský faktor, jaká je pravděpodobnost fatální chyby, apod. A protože nejsem zrovna velký hrdina, musím přiznat, že před operací prvního oka jsem se bál. Na druhou stranu, o měsíc později, na operaci druhého oka jsem se už těšil, protože jsem už věděl, do čeho jdu, zažil jsem, jak oko "prokoukává" . Změna po operaci je obrovská a pocítíte ji hned druhý den. Je to malý zázrak, když se začne oko zaostřovat, začnete rozeznávat např. čísla a písmena na espézetkách aut na parkovišti přes ulici a každý den máte porovnání, jak se vidění zlepšuje. Já jsem brýle nosil od šesté třídy a až tak rok po operaci jsem si od nich úplně odvykl. Zvyk posouvání brýlí po nose nebo nacvičený pohyb, kterým jsem léta brýle sundával před spaním mi zůstal ještě asi půl roku. Takže operace mi kromě skvělého zraku přinesla i svobodu. Svobodu v pohybu, ve sportu, při řízení auta, při cestování, atd. Operace mi však paradoxně přinesla i větší strach o mé oči. Myslím, že teď si je chráním více a lépe, než dříve.

Kateřina Lojdová manažerka, herečka Když se mi narodily děti - dvojčata, začaly mi brýle strašně překážet. Sundat jsem si je nechtěla. Co kdyby mi ušel nějaký jejich nešikovný pohyb a já je včas "nezachránila" před pádem a pod.? A věřte, že kočkovat se najednou s dvouletými dvojčaty je někdy o život samo o sobě, a k tomu taková nožička od brýlí, zapíchnutá v oku, to také není nic příjemného. A když si dvojčata vymyslela perfektní hru "házení piškotů mamince za skla brýlí", řekla jsem si DOST. Kromě toho, nepříjemné byly i praktické stránky nošení brýlí . Např.: * náhradní brýle jsem neměla po ruce, když jsem je zrovna potřebovala * ochrana očí slunečními brýlemi byla pro mne téměř nemožná -zatmavovací skla s mými dioptriemi, byla problém * byla jsem si nejistá v pohybu, měla jsem pocit, že se zřítím ze schodů, i když mám brýle na očích * zeslabená skla a slušné brýle mě stály hodně peněz * nikdy jsem neměla taková skla, aby mě při únavě nebolely oči * migrény od očí byly přímo děsivé, někdy jsem měla chuť rozběhnout se hlavou proti zdi, abych to zastavila * věčně jsem měla otlačené tváře a nos od brýlí s těžkými skly,…/. Definitivně jsem se rozhodla pro operaci očí až po vyšetření a doporučení operace jako vhodného řešení vzhledem k druhu mé vady a vzhledem k mému věku. Protože jsem netrpěla komplexem z brýlí, určitě bych nic nelámala přes koleno. Při rozhodování, kde se nechám operovat, byly pro mne důležité : dobrá pověst laserového centra, osobní doporučení kamarádky, která byla u MUDr. Nováka na operaci a mluvila o něm i o výsledku operace v superlativech , doporučení mého "kamaráda" očního lékaře a dobrý pocit z první návštěvy /příjemné a čisté prostředí,nečekáte v čekárně celé dopoledne, je Vám řečeno, co se bude dít, máte pocit, že všechny - od sester po lékaře - ta práce baví, máte pocit, že je jen na Vás, zda na operaci půjdete nebo ne, nikdo na Vás netlačí, aby měl "kšeft",.../. Po operaci jsem byla mile překvapena dlouhodobou péčí a sledováním výsledků operace. Před operací jsem samozřejmě měla obavy. Napadlo mě, "co když ten laser ujede a já budu slepá?", ale po získání všech možných informací o operaci, jsem začala chápat, že "asi" neujede. Také jsem se zajímala nejen o výsledky operace samé, ale o délku trvání, co se může stát za 15, 20 let, jaké jsou zkušenosti v tomto smyslu. Změnu po operaci považuji doslova za zázrak. Kdo to nezažil, nepochopí. Najednou máte pocit lehkosti a jistoty. Znovu a znovu jsem byla překvapená, že přečtu přes ulici nápis nebo kolik je hodin, že poznávám známé na ulici a nemusím jen podle rytmu chůze a houpání postavy odhadovat, kdo proti mně jde...... Po tolika letech bez brýlí, jsem se trochu cítila jako nahá, ale také mladší - příjemné a nečekané překvapení. V brýlích vypadáte chytřejší, ale i starší. Od určitého věku mohu klidně vypadat trochu hloupější a trochu mladší. Mimochodem ještě 3 měsíce po operaci jsem si bezděky sahala na nos, abych si narovnala "klouzající brýle". Manžel mě také asi po 3 týdnech upozornil, že mi zmizely takové "pytlíky" pod očima, které zřejmě vznikaly tlakem brýlí na tváře /já si tedy ničeho nevšimla, ale budiž/. Zcela zmizely i mé migrény /teprve po té jsem pochopila, co bylo příčinou/. Fascinuje mě, co dnes umí medicína. Fascinuje mě, že žiji zrovna na tom kousku Země, kde tuto operaci lékaři umí a já ji mohla podstoupit.

Adam Daněk právník Hlavním důvodem, pro který jsem se původně rozhodl postoupit refrakční operaci očí byly potíže, které mi brýle způsobovaly při skialpinismu. V běžném životě jsem brýle naopak považoval za součást svého image. Nicméně změna , kterou odstranění mé krátkozrakosti způsobilo, byla mnohem výraznější a dalekosáhlejší, než jsem původně očekával. Okamžitě jsem zaznamenal pocit, že se mé oči mnohem méně namáhají při práci s počítačem (což přestavuje drtivou část mé práce). Zároveň odpadly zdánlivé drobnosti jako soustavné mlžení brýlí při přechodu z mrazivé ulice do místnosti nebo nutnost vozit s sebou na cesty náhradní brýle. A hlavně ... přibyla možnost koupit si jakékoliv sluneční brýle, které člověku padnou do oka.