Někdy koncem gymnázia jsem začala vidět zamlženě. A hodně mne bolela hlava. Krátkozrakost, zněl verdikt vinohradských doktorů. „To je k vzteku, nejen, že má po mně křivý nohy, ještě bude brejlatá.” Potěšil mne otec. Ideální kompliment pro dospívající dívku. Že?
Od patnácti do dvaatřiceti jsem žila v čočkách. Dobré bylo, že jsem občas mátla své občasné milence zeleným okem. Jak jsem blonďatá vlastně pořád, tak barvy očí jsem měnila každých čtrnáct dní. Nenávist, krystalická nenávist, tak by se bez nadsázky dal popsat můj vztah k brýlím. „Tobě tak sluší.” Rozplývali se ti, kteří mne náhodou, skutečně náhodou, s obroučky zahlédli. „Interesantní intelektuálka.” Říkal profesor Černoušek na vejšce, když jsem díky ječnému zrnu bez brýlí být nemohla. Strašné označení. Vždyť já vždycky chtěla být za panenku Barbie. 🙂
Pár vtipných historek ale mám. Jak mne museli tahat na loď, skoro s infarktem, protože jsem při potápění zaměnila kámen za žraloka. Nebo jak jsem kolikrát zdravila naprosto neznámé lidi. Jasně, že jsem celou dobu chtěla vidět. Neztrácet se v noci v hotelových pokojích.
Jen představa, že mi někdo řeže do oka, ta byla nepřijatelná. Ani nevím proč, pak najednou odpor k operaci zmizel. A já začala s rešeršemi. Postupně jsem zjistila, že snad každý druhý člověk, kterého znám, je po operaci. Tak jsem se teda odhodlala. A dnes? Dnes je mi jen líto, že jsem se neodvážila dřív.